Dekadence všedního dne

Dekadenci můžeme chápat jakkoliv. Úpadek v jistém slova smyslu neznamená jen něco negativního, ba naopak, jde o docela pozitivní věc, pozitivní zážitky, pocity; když to vezmeme za ten správný konec. Možná i díky špatnému pochopení byla úpatkovitost zcela redukována, ačkoliv se do této doby přímo hodí. Problém tkví v tom, že se bohužel neumíme dekadentně chovat a z dekadence si nebere moc příkladů.

Něco z vlastní dekadence

Když vzpomenu na chvíle, kdy jsem v životě měl dobře, vždy si musím říct, že to bylo vždy v dobách dekadence. Dodnes vzpomínám, že nejlepší školní léta jsem prožil vždy v posledních ročnících; ať to byla devátá třída, čtvrtý ročník na střední škole nebo pátý ročník. Pozoruhodné okamžiky jsem zažíval zpravidla na konci všech letních prázdnin. Podzim, kdy nám vše tak nějak pomalu hyne, je ve výsledku pro mě ten barevný podzim, kdy se mám/e vlastně dobře. Ten, kdo je poslední v řadě fronty, a nepromarní svou šanci tím, že mu například zavřou ordinaci před nosem, protože je již konec ordinační doby, je na konci nejšťastnější; totéž platí u zkoušek, kdy se ne nadarmo se říká, to nejlepší na konec. Ty nejveselejší a povedené večírky nad ránem jsou povětšinou ty, které jsou označovány jako dekadentní.

Nelze však dekadenci vynášet do nebes; pozor. Vzpomeňme, jakou dekadenci skýtala před druhou světovou válkou tzv. Výmarská republika (v tomto bodě čekám alespoň jeden diskusní příspěvek, že to tak nebylo a že všechno je jinak). Dekadence však mnohdy ráda sklouzává k temnotě a beznaději (ovšem to, z čeho bychom měli čerpat je beznaděj a stres, protože to nás nabije zpravidla nejvíce). Dekadence si jde ruku v ruce s existencionalismem. Zde se – polopaticky řečeno – řeší, že: to co nás nezabije, to nás posílí. Často nás dekadentní nálady skutečně můžou posunout – až na konec sil, kde se buď ode dna odrazíme, nebo tam zůstaneme.

Pokud se ale nevydáme cestou definitivního smrtícího konce, je dekadence unikátní stav šancí a radosti. Bezprostřednost dekadence je okamžik, který nás posune dopředu. Paradoxním a v jádru věci pěkným příkladem jsou krize vrcholící katastrofou. Když krizi nasměrujeme správným směrem, krize končí, aby nastala krize další. V přírodě, resp. v ekologii mají své místo stavy jménem disturbance.

Dva příklady hezké z přírody

Příroda je studnice pěkných příkladů dekadence; jistě, jsou to v tomto případě jakési procesy a dekadence je obal, který výrobek prodává. Prvním příkladem dekadence v přírodě je oheň. V takovém lese, který nám bezvadně vyhořel, se do roka objevují pionýři, kteří začnou ihned osidlovat spáleniště. Nejdřív, a to si přiznejme, je to takový ten rostlinný plebs. Do dvou let v lese začnou naskakovat dřeviny a koloběh lesa začíná od znova. V případě borových porostů někde ve skalách Českého Švýcarska stromy čekají na další požár a v dekadenci žijí dny, týdny, měsíce a roky.

Druhým přirovnáním jsou kamenolomy. Lom je v očích těch, co nemají rádi dekadenci, jen jizvou v harmonické krajině vonících kytiček a stromků. Bedlivým okem však zjistíme, že nově vzniklá dekadence v podobě vytěženého území je daleko přírodovědně pestřejší než ona zmíněná harmonická krajina. Úpadek si vybírají totiž jen odborníci – odborníci, rozumějme vědci, i „odborníci“, rozumějme jako řada druhů denních motýlů nebo rostlin skalních stepí. Mimochodem, i proto se dnes ustupuje od technických rekultivací a trendem se stávají přírodě blízké rekultivace na principech řízené sukcese.

Příklady špatné dekadence ve společnosti

Hezký příklad dekadence je období roku až dvou let před listopadem 1989. Toho času jsem měl třebas čtyři roky a pamatuju, jak se mi v televizi líbil Jakeš, který si nechal říkat Miloš namísto Milouše. Přesto, že si toho ze socialismu moc nepamatuju, z dobových dokumentů (ať samizdatových nebo oficiálních), z vyprávění pamětníků lze bez problémů označit toho období jako dekadenci ve stavu, kdy bylo na výběr – buď totální totalita, nebo svoboda. A asi to příroda chtěla, nastala svoboda.

Směle si teď dovolím říct, že celospolečenská dekadence zažíváme stále; s tím rozdílem, že je to rámcově svobodná dekadence. Jenže tedy nastává to, jak se přizpůsobit. Existují dvě možnosti – buď to zabalit, nebo z toho vytěžit. Příkladem je Řecko, které si svou siestovou jízdou plnou nesmyslných benefitů vykoledovalo totální kolaps. Řekům hrozí výpověď z EU. Z mého pohledu to Řecku pomůže. Nastane relativní tabula rasa – vše bude potřeba vybudovat od znova, stmelit se a vrátit Řecku tvář; jinak nastane ten špatný existencionální kolaps končící špatně.

Naposled nám nepěkně odvedenou dekadenci dokázal předvést doktor Rath. Ten si svou dekadenci užíval takovými doušky, že se z toho opil do netečnosti; a to je příklad toho, že lehce z rádoby skvělých posilovacích účinků dekadence můžeme sklouznout k náhle smrti. Bohužel se tady nejedná o Ratha, samopalník Kotta… Víta Bártu, Pavla Béma a další korupčníky, podvodníky a ničitele krajiny. Jde o obraz celé politické scény; scény, protože aktuálně to je spíše divadlo – jak jinak než sprostě dekadentní. Tady nezbývá nic jiného než se usměrnit, přírodě blízce rekultivovat společnost. Využít stabilních prvků a osidlovat je kvalitnějšími jedinci, kteří se budou muset naučit žít v trvalém úpadku.

Já si dekadenci úžit dokážu cestou dobrého pocitu, věřit tomu. Dobré výsledky dekadence jsem měl možnosti vidět – ve společnosti i přírodě. Ovšem taky sám nemůžu vědět, že ta má dekadence mě nevede na scestí. Bojím se, že z krizí, katastrof a úpadků já nebo kdokoliv jiný nedokážeme vytěžit to dobré. Vždycky přijde někdo nebo něco, co to překazí a obrátí k tomu špatnému. A asi to chce mít otevřené oči anebo nemyslet na dekadenci.