Občas se v Brně na České zastavím na pizzu u okýnka; je to něco stejného jako párek v rohlíku u Steinhausera na Joštově. To okýnko na „čáře“ má mnoho zajímavostí.
Vlastně tam ani nedělají pizzu. Je to spíše takový koláč/buchta plný/á šunkového salámu, sýru a pak všeho možného, co se nabídlo zhotoviteli pod ruku. Kdo už tu „pizzu“ nejednou kupoval a zblajzl na jeden hlt, všiml si zákonitě jedné věci. Nadneseně řečeno, i kdybyste řekli: „jedenkrát s kaviárem a lanýži,“ nebo „cibule a žampiony,“ paní u výdeje vám dá tu pizzu, která jí zrovna padne do ruky. Naopak kečup kydle požadovaný. Nechci plašit kohouta ani smrt, ale mě je to už jedno, pizza jako pizza, respektive buchta jako buchta. Je tedy zbytečné se namáhat s pohádkami na přání.
Dnes jsem si tam koupil pizzu. Jednu a řekl jsem: „jedenkrát s ostrým“. V tu chvíli mi bylo vše jedno. I to, že jsem zcela zapomněl, že si chci na večeři udělat pizzu. Když jsem tuto skutečnost záhy zjistil, řekl jsem si: „proč sis nedala párek?“. Jenže v tu chvíli mi bylo všecko jedno, už jsem jedl „jedenkrát s ostrým.“
Jenže dnes – 20. února 2012 – mi nebylo jen tak všecko jedno. Dnes jsem kupříkladu využil svého práva, práva na svobodné informace a byl jsem podat písemnou žádost, aby mi na úřadě řekli (a vyvodili z toho závěry), proč se věci mají tak, jak by se mít neměly. To mi lhostejné třebas není. Pizza není jako ničení životního prostředí. Jenže každý máme své priority.
Někdo naopak řeší, proč nemá „žampionovou s česnekovým“ a má jen tu „jedenkrát s česnekem“ a neřeší, že v jeho okolí se děje něco nekalého. Já tedy neřeším kus těsta a řeším fakt. Kdybych se zabýval pizzou i ničením přírody, už bych asi toho měl až nad hlavu.
Vybrat si správné řešení a setřídit dá mnoho práce. Přesevše, i to, co se nám nelíbí, musíme řešit. Jinak je to neštěstí. Jak se říká – líná huba, holé neštěstí. Proto jsem rád za dnešní den a můžu si říct, že stál alespoň za pizzu.
